Něco málo z mysliveckých zvyků a tradic

Úlomky

Úlomky symbolizují spojení myslivce s přírodou. Rozeznáváme několik druhů úlomků, a to třívýhonkový, jednovýhonkový a pětivýhonkový. černá Jde o ulomenou - nikoliv uříznutou - větvičku jehličnaté či listnaté dřeviny, její koncové rozvětvení (u úlomku třívýhonkového o třech koncích, u úlomku pětivýhonkového celkem pět výhonků) či její konec (úlomek jednovýhonkový). Úlomky mají být velikosti dlaně, pětivýhonkový o něco větší. Odlomí se z dřeviny poblíž ulovené zvěře, dnes již nezáleží na tom, z jaké; dříve i pro toto platila přísná pravidla. Zhaslou zvěř položíme podle tradice na pravý bok. Třívýhonkové úlomky bereme obvykle dva. Jeden vsune lovec lícem nahoru (k větrníku) a ulomeným koncem zvěři do svíráku ("poslední hryz") či klovce ("poslední zob") jako poslední pozdrav rodné honitby. U šelem se tento úlomek nepoužívá. Další třívýhonkový úlomek, lehce otřený o barvu vstřelu či výstřelu, si lovec zasune za stuhu na pravou stranu klobouku a nosí jej až do konce téhož dne. Tento lovecký úlomek je znamením šťastného výsledku lovu. Jednovýhonkový a pětivýhonkový úlomek se dnes používá jen zřídka, ponejvíce v jeleních oblastech. Jednovýhonkový úlomek (říkalo se mu vstřelový) se vsunul spárkaté zvěři do střelné rány na levém (obnaženém) boku. Jeho prapůvodní význam byl hygienický, měl zabránit, aby se do rány nedostal hmyz. Pětivýhonkový úlomek se pokládal na komoru spárkaté zvěře na znamení řádného mysliveckého ulovení; říkalo se mu úlomek vlastnický. U samčí zvěře směřovala ulomená část snítky k paroží, u samičí zvěře vrcholová část k hlavě. Je-li lovec sám, pak všechny úlomky udílí on. Jde-li s lovcem průvodce, pak tento dává všechny úlomky. Lovecký úlomek odevzdá následovně. Lovec stojí na straně paroží (slechů, temene hlavy), průvodce naproti, oba mají smeknuto. Předávání se děje nad hlavou složeného kusu; průvodce podává levou rukou na klobouku (služební čepici) úlomek lícem vzhůru, ulomeným koncem směrem k lovci. Na úlomek, otřený v barvě, se mohou položit kelce, které průvodce předtím vyňal jelení zvěři. Předávání úlomku pouze rukou není vhodné, ostatně při lovech pokrývka hlavy patří k mysliveckému ústroji. Předávání úlomku na tesáku nepřichází dnes prakticky v úvahu. Průvodce doprovodí předávání úlomku krátkým proslovem, např.: "Pane X., blahopřeji vám k ulovení tohoto jelena a přijměte podle staré myslivecké tradice úlomek, lovu zdar!" Lovec drží klobouk také v levé ruce, pravicí převezme úlomek a zasune si ho za stuhu na pravou stranu klobouku. Svou vděčnost vyjádří průvodci tím, že jeden boční výhonek z úlomku odlomí, vrátí stejným způsobem na klobouku průvodci s poděkováním: "Pane Y., děkuji vám, že jste mě přivedl k ráně a přijměte, prosím, část úlomku, lovu zdar!" Průvodce si část úlomku zasune též na pravou stranu klobouku a podají si pravice. Byl-li nutný dosled, předává lovci úlomek vůdce psa. Lovec odlomí jednu postranní snítku z úlomku, předá ji zpět vůdci, který ji může zastrčit psovi za obojek. Je-li přítomen lovecký průvodce, předá mu lovec druhý postranní výhonek.

První kule a poslední brok

srna Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Střílelo-li např. na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť i kus nepadl v ráně a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za "první kuli". Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy - po "první kuli" - platí za rány dostřelné. Zjišťuje se to na zhaslé zvěři a ve sporných případech rozhoduje vedoucí lovu. "Poslední brok" při honech znamená, že lovcem střelené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně kus klesl a zhasl. Nepočítá se ovšem tzv. "střelení do hrobu" (na již zhaslou zvěř).